Dva dny v Ötztalských Alpách.
Původní sestava je v troskách a řeším jestli vůbec na dopředu objednanou chatu jet. Mám rád výzvy a jak pravil Dalajláma:
„Pamatujte, že někdy je to, že nedostanete to, co chcete, úžasné štěstí.“
Jaroš je jasný, Boba neznám, ale věřím parťákovi. Pavlík je velká výzva – kouknout se spolu do třech tisíc na chajdu Ramolhaus a dát si kávičku, Radler či štrůdl, zkrátka trošku ho posunout. Výzva a zodpovědnost. Předpověď počasí nic moc, ale nikomu to nevadí. Jako kdyby jsme si šli každý z nás pro něco svého. Po sedmi hodinách v Obergurglu zhasínáme motor a vítáme se s týmem z Čech. Z nebe padá voda, teplo vypadá jinak. Ale hory jsou nevyzpytatelné. Za půl hodiny sluníčko až na chajdu. Dlouhé čtyři hodiny přeskakujeme nespočet vodopadů z tajícího ledovce. Paolo překvapuje nepromokavými ponožkami. Závěr je pro něj psychicky vyčerpávající. Zkrátím krok a snažím se toho benjamínka v posledních stovkách metrů navést na myšlenky pohodlí a dobrého jídla, co Ramolhaus (3006m) nabízí. Nevím jestli to zabírá, ale společně se doplazime na chajdu, kde nás vítá Lenka, pohodová chatařka. První den plný pestrých barev horského masívu zakončíme šiškovým šnapsem. Ráno na N. Ramkogel jdeme už jen ve třech. Paolo dostal naordinován spánek, kávu a výhledy na vršky, ledovce, prostě horské rozjímání. Velký respekt k dohodě, kterou jsme si dali. Spousta lidí při pohledu na vršky ztrácí sebereflexy a chce se jich dotknout, aniž by vyhodnotili vlastní limity. Klobouček Pavliku.
Cesta údolím po ledovci je nepopsatelná. Z každé strany táhlé hřebeny nás doprovází rozbředlým sněhem až k úpatí N. Ramkogelu. Rozevřená náruč prvního stoupání k prahu této krásky, nás nutí nazout mačky, nasadit přilbu a probudit cepín. Kluci jdou vpravo podél hřebínků, já to beru přímočaře na hranu ledovce. Za chvíli jsme zase spolu a závěrečné sedlo máme po levé ruce. Nad námi zívají dva kuloáry se slušným sklonem. Vybírám ten nejprudší rovnou ke kříži. Vyrážím jak dostihový poník vzhůru. Dupu,kopu,mačky zařezávám do sněhu, abych vytvořil schůdky pro kámoše a zjišťuji, že jsem tím úplně posedlý. Vyčerpávající, ale tolik mě to naplňuje. Zastavuji jen díky přirozené fyzikální reakci, ale zároveň cítím jak mi to chybělo. Po půlhodině se doplazím ke krasné, ale ošemetné převěji, která mě doprovodí až k vrcholovému kříži. Není euforie, ale štěstí tady stát. Z vrchu nám navzdory předpovědi otevírají na chvíli okénko, abychom pohlédli do jejich rajské zahrady. Využívám té laskavosti a žádám o požehnání. Poznám ho až později…Kluci přichází chvíli po mě. Vrcholové fotky jsou na celovečerní film. Pokládám své symboly před kříž a posílám jeden obrázek i k vám do Miku
. Vrchol není cíl, ale cesta zpět. Sestup po převěji po kamenému bloku k sedlu nabídne malou dramatickou chvilku, kdy si kluci podklouznutim zajedou železy do nohou, ale potom už je vše v klidu. Jako obvykle se odpoutávám na dohled a bloudim cestou zpátky ve svém nitru. Jedna z věcí co umí hory dát. Přijdeš si pro něco, co odcházelo a ony ti to pozvolna vrací zpět. Miluji je 
Do chaty vejdeme každý zvlášť, abychom se záhy všichni objali včetně vyspaného Paola 
a připili z pullitrů přátelství.
S Jarošem a Bobem se loučíme, s Pavlikem se vracíme do údolí k autu, směr Achensee.
To byly naše dva dny výzev, nastoupaných metrů, divokých vodopadů, tajících ledovců, nevyzpytatelných převějích, tichých křížů a možná i něco víc.
Nic z toho by nebylo bez kámošů Pavel Gajan , Boba a Jaroše Kol Henry.
Díky přátelé za dva dny těchto zážitků .
