Rok začíná ve stejném duchu jako ten minulý – nejistota cestování, minimální možnosti na úrovni expedice. Je březen, nějak se fyzicky udržuji a tajně doufám, že se podaří odjet do Pamíru. Jenže v té přípravě a hlavě chybí takový ten černý bod ke správnému zaměření myšlenek. Zkrátka není to ono.
Čtvrtek, 18. března pročítám facebook a zakřičí na mě Trávova stránka se zajímavou akcí. Tak jo, zkusím toho top horolezce oslovit a zjistit víc podrobností. Moc šancí tomu nedávám, kvůli termínu, rychlosti rozhodnutí a také počítám, že to bude chtít aspoň na měsíc odjet, ale aspoň zjistím, jak to u velkých jmen chodí.
Pátek, 19. března si voláme a kupodivu sympatický otevřený hlas Trávy, mě ujišťuje, že tento člověk by mohl být tím správným průvodcem v horách nejvyšších.
Sobota, 20. března – přichází mi itinerář. No pane, jo…Tři týdny jsou docela reálné vybojovat u šéfa, ovšem suma není malá. Domlouvám se s Trávou na pondělním telefonátu. Začínám šrotovat, jak sehnat, tak rychle téměř polovinu peněz. A začínám přidávat i fyzičku, jenže za tři týdny toho moc člověk nenatrénuje.
Pondělí, 22.března – voláme si s Trávou, potřebuji ještě dva dny na zajištění dovolené a hlavně zlaťáků. Neskutečná podpora šéfa v tuto akci, mě nakopává k ještě větší aktivitě. Dojednávám, co se dá. Ještě větší impulz mi dodává informace, že s námi ve skupině bude další top horolezec Háček.
Středa, 24. března – nesplnitelné se stává skutečností, mám celou sumu pohromadě, díky skvělým lidem. Světe div se! Mikulovský vrchař sahá na kliku Himaláje.
Mezi třinácti členy jsou i mojí dva kamarádi z dřívějších výstupů – Buřič a Tom. Himaláje se mají nač těšit 😊.
Káthmándú
Pondělí 12. dubna odlétá skupina osmi nadšenců do Nepálu. Po celodenním přeletu přes hory, moře a doly, dosedáme do Káthmándú. Vítá nás Tráva s Miri a busem se přemísťujeme do hotelu. Máme štěstí, karanténa je zrušena. Osobně poznávám Honzu a od samého začátku se snaží zajistit pro všechny co největší pohodlí.
Program máme daný – po testech jeden den toulání v Káthmándú a hned další směr Lukla. Popisovat den v hlavním městě úplně nebudu, ale největší zářez na duši nechává místní tradiční proces pohřbů. Návštěva Opičího chrámu je příjemnější.
Čtvrtek 15. dubna – po kontrole výstroje a vybavení letíme do Lukly, kde odstartuje naše himálajské dobrodružství. Nutno podotknout, že i když se jedná o výstup na šestitisícovou horu, je již zapotřebí aklimatizace v řádu jednoho týdne. Hodnota kyslíku se pohybuje na ccá 45% a je nutné se co nejlépe připravit na případnou hrozbu výškové nemoci.
Lukla
To, co se člověk doslechne a dočte o letišti v Lukle, je zkrátka pravda. Krátká přistávací plocha mezi horami, v nadmořské výšce 2805m, dělá z přistání a odletu zážitek na celý život. Nás těsně před dosednutím zastihne celkem slušná turbulence, což znamená pár výškových propadů vyvolávající sevřenost žaludku od krku, až do kalhot. Dosedáme v pořádku a následně sledujeme další stroje, jak si poradí s touto letištní plochou. Zavazadla máme, a tak vyrážíme o dvě stě výškových metrů níž, do vesnice Phagding, kde po třech hodinách spíme v lodžiích. Tyto místnosti jsou zděné a v noci velmi chladné 😊, ale neprší do nich. V jedné z nich jsme naměřili minus tři stupínky.
Následující den vyrážíme do Namche bazar. Moc se těším na tuto část, protože projdeme přes pět proslulých mostů. Zatím šlapu na chvostu a snažím se pořizovat dokumentaci. Po pár stovkách metrů procházíme vesničkou s kurtem na badminton. Neváhám a sháním rakety s košíkem, abychom si tento národní sport mohli vyzkoušet v horách. Celá ves se dala do pohybu, a nakonec za úplatek, si s Jankem a Kamčou pinkneme pár výměn přes síť. První parádička.
A už tu jsou první mosty. Kvůli covidu je zde málo turistů, a tak nám situace umožňuje dělat na mostech fotky, videa…Jindy se prý i půl hodiny čeká, než přejde karavana jaků, nebo koní.
Namche bazar nás vítá za deště, ale je to takový ten jarní příjemný deštík. Třitisícečtyřista metrů zatím nejde znát. Tohle místo je proslulé z vyprávění a filmů a neomylně na vás dýchne. Hektolitry čaje jsou další součástí k dobré aklimatizaci a naší šerpíci Sabin, Mailo a Naburas se musí otáčet, abychom ho měli dostatek. Šerpíci jsou milí chlapíci, kteří nás doprovází, a tak trochu i hlídají. Zejména Mailo se umí objevit kdekoliv. Takový hříbeček z Mrazíka. Máme i nosiče, kluky, kteří v converskách mají na zádech třicet kilo a bez kterých bychom se neobešli. Na druhou stranu, jsou na to zvyklí a sami to očekávají, protože pro mnohé to znamená zásadní výdělek.
Lodžie poskytuje deku a mnohdy i teplou vodu. Takže hygiena a na kutě, jistotu tepla ovšem zajišťuje spacák. Když jsme u toho tepla. Ve společné jídelně bývá večer chladno a místní zatápí jen k večeři. Je k tomu prostý důvod. Topí se vysušeným jačím trusem a toho tolik zase není. Ujišťuji, že nesmrdí 😊.
Pojďme dál. Další ráno vystupujeme aklimatizačně na Hillary Memorial Viewpoint ve výšce 4200m.
Je to krásný pohodový výšlap, ale výška už je na některých znát. Naštěstí je krásný den, takže po vrcholové tyčince, se všichni vracíme do Namche. Sestupuji sám s hudbou v uších a najednou se ztrácím v Namche uličkách. Dobrou půlhodinu hledám cestu k hotelu, jehož název si samozřejmě nepamatuji. Výbornou angličtinou se nic nedozvím, a tak z téměř nejvyššího bodu studuji kudy kam. Ani nevím jak, ale najednou vidím Háčka s Banánem na terase, jak si popíjí kolaloku. To je radosti.
Namche bazar – Dole (4200m)
První pohled na Everest. Je hezky, a dokonce ani proslulý větrný ocásek na Everestu dnes není. Tato cesta vede kolem čortenů (vždy obcházet vlevo )přes rododendronový les, ale máme smůlu. Ještě nejsou rozkvetlé. Je to letos zpožděné. Na cestě kupuji pár přívěsků s mantrou a následuje prudký sestup téměř k řece. Co vede dolů, pochopitelně se obrací k cestě vzhůru. A že je dlouhá. Takže takovou horskou dráhou po pěti hodinách docházíme do Dole, kde opět pijeme čaj, sluníme se a usínáme v lodžiích. Kolaloka je také nedílnou součástí přísunu tolik potřebného cukru. Samozřejmě nesmím zapomenout na místní kuchyni. Dal bhát, čapati, Scherpa stew a další pochutiny, protáčíme denně z nabídek menu.
Podobný den je cesta z Dole do Machharma (4470). Zajímavostí místních je ohřívání vody v konvici u satelitů, které hlídají jaci.
Machharmo – Gokyo (4790m)
Tříhodinový přechod mezi těmito vesničkami kolem jezer Gokya je příjemným zpestřením, navíc máte stále na očích Cho oyu – nádhernou osmitisícovou tyrkysovou bohyni, která mě doslova uhranula. Její mohutnost a krása je k vylezení 😊. Skutečně je to himálajský klenot, ze kterého vyzařuje přítažlivost, klid a respekt. Tento doprovod si patřičně užívám. Gokyo nabízí kromě střech nad hlavou, výstup na horu Gokyo Ri (5400m), který v tuto chvíli tělo potřebuje. Po půlhodinové čajové pauzičce se rozhodujeme ještě dnes tohoto vrcholu dosáhnout. Zprvu je cesta prašná a hodně strmá. Následuje stoupání, které lemují kamenní mužíci a závěrečný nekončící skalnatý úsek, s modlitebními praporky stále před sebou. Vycházím sám, výhledy nulové, ale tolik potřebná výška se počítá. Podcenil jsem podmínky a prochladlý beru roha směrem dolů.
Na další den odpoledne hlásí první změnu počasí. Máme vyrazit přes sedlo Cho la pass (5500m), ale rozhodujeme se vyčkat, kolik sněhu napadne. Máme jeden rezervní den, tak ho využijeme. Proto, si ráno ještě zopakujeme Gokyo Ri, každý metr navíc se může hodit. Odpoledne přichází sníh. Za oknem to vypadá jako o Vánocích. Centimetry sněhu nás ovšem zneklidňují. Na tomto místě jsme úplně sami. V jídelně se vypráví historky, Háček s Banánem, vyhecování místními nosiči se snaží složit co největší dřevěnou mozaiku. Většinou kostičky sbírá i místní čtyřnohý hlídač. Sněhová situace se má uklidnit následující den po poledni.
Ráno raníčko si mneme oči, dobrých čtyřicet centimetrů napadlo. Jsme připraveni prošlapávat přes sedlo. Háčkovu pomoc s Banánem vítáme. Ti, co mají vysoké boty, prošlapávají těm, co jdou v nízkých teniskách. Pod sedlem se s námi Háček s Banánem loučí, mají jiný směr, ale děkujeme vřele za pomoc. Výstup do sedla Cho la pass je strmý a kdyby nebyla zajištěná ocelová lana, tak bysme dnes těžko prostoupili. Největší respekt ovšem patří nosičům, do plátěných tenisek si nazují sáčky a s tou zátěží stoupají strmým svahem bez známek nespokojenosti. Obdiv. Děláme společné vrcholové foto a přes ledovec konečně docházíme do Dzonghly (4700m). Je to docela dlouhý den a máme toho plné kecky. Nosiči doslova. Odtud se již část týmu přesune do High Campu Lobuche East. Opouští nás Buřič, Mára a Kuba.
Lobuche East 6119m
High Camp Lobuche East (5200m). V poklidném tempu, zkratkou přes skalní útvar se za tři hodiny ocitáme v HC Lobuche. Stany čekají na postavení a já zírám na tu bílou mohutnost. Doma si to načteš, na youtube prohlédneš detaily, ale na vlastní oči je to jiné. Po týdnu jsem u ní a s otevřenou chlebárnou zírám, ještěže tady nejsou mouchy. Sice jen šestka řekneš si, ale ona je obrovská. Odpoledne kontrolujeme vybavení a přichází dva gajdíci. Jeden ve skafandru z peří a všem dělá pořádek na úvazku. I Trávovi 😊. Má respekt, bodejď by ne. Sedmkrát byl na hoře nejvyšší. Procvičuje s námi práci s jumarem a slaňování pomocí osmy. Obě disciplíny jsou pro mě novinkou. Bez komentáře. Docela mě to baví.
Večerem přichází výrazné ochlazení. Kromě zimy, se cítím dobře. S Tomášem se vracíme historkami do Pamíru, jak nám bylo v podobných podmínkách ouvej. Už v tom zase lítáme. Večeře je zbytečně bohatá, Dal bhát stěží do sebe dostanu. Čaj vítám raději. Nachystáno a zabalit do spacáku. Nastupuje péřovka. Popravdě toho moc nenaspím. O půlnoci vyráží Rasty s Jankem. Martin, Tomáš, Kamča a já ve čtyři. Přesto se jen převaluji. Nohy mě šíleně zebou. Teplota minus 15. Zrovna když zaspíte, zazvoní budík. Klasika. Vymrzlé boty jsou super na probuzení, snídaně není potřeba. Cestovní výstupový balíček dávám do batohu jen z povinnosti. Rozehřeji se tancováním kolem stanu, což pomáhá. Čelovka a vyrážíme.
Kolem high campu vede cestička ke skalnatému terénu, který je do 5700 m občas jištěn lanem. Nechal jsem hůlky dole, jedna by se mi tady hodila. Dávno je již světlo a vidím lidského hada na fixech. Nemáme kam spěchat. Přicházíme ke skalnímu výšvihu, který má asi deset metrů a někteří si na něm lámou zuby. Přichází moje chvilka a hledám místo úlevy. Mezitím Tomáš a Martin ze všech sil zdolávají tento nepříjemný úsek. Kamča tady bohužel končí, stejně jako Janko. Ani si nevšimnu, že se Rasty vrací se svým everestským motivátorem z vrcholu – prý mu gratuluji. Okno. Já se spíš soustřeďuji na těch deset metrů holé skály. Jdu na to. Jumar zajištěn. Dávám do toho absolutní sílu paží, protože mačky se nemají kde chytit. Střídám fix s jumarem, ručkuji, přitahuji se, co to jde. Vše provádím s absolutní rychlostí, kterou v tuto chvíli dokážu ze sebe dostat. V půli je malé místo na nabrání dechu a zbývajících sil. Tohle nesmím pustit. Předkláním se a v momentě se mi nahrnou do hlavy tuny tlaku, chce se mi zvracet, srdce chce ven, řvu dovnitř, že končím, nemůžu…Snažím se tlak a dech srovnat díky Wim Hofově metodě dýchání, kterou používám při otužování. Trvá to věčnost, ale chytám se. Jsem zpátky. Tráva mě asi povzbuzuje, ale neslyším ho. Konečně se narovnávám a vyrážím k dalším pěti metrům, ke konci fixu. Zespodu ke mně dojdou slova: Tady se už neotočíme!! Tempo patnácti kroků a stop mám v hlavě, ale spíš ho nedodržuji. Začíná strmý úsek plný ledových schodů, které jsou místy půlmetrové. Mimo ně se zaboříš do prašanu. Takové ledové království. Teď už je to j o morálu a vůli. Každým krokem se blížím k horským nebesům. Je nádherně, ale ještě není čas se kochat. Jen vnímám himalájské sluníčko. Míjíme sérak a tuším, že to dnes bude šťastný den. Bojuji za sebe, za tátu.
Posledních deset minut nasazuji kameru, ať mám ten pocit stále po ruce. Tráva mi povoluje deset kroků a pauza. Hned mi je líp 😊. Zkouším počítat, ale při třetím odpočtu to pouštím z hlavy. Zahlédnu kluky na vrcholu čtyřmetrového závěrečného výšvihu. Je to poslední překážka. Pár nádechů a slyším: Ty vole, jsi na vrcholu!!! Martin s Tomášem se smějí. Po čtyřech se vyškrábnu na vrcholovou plošinu. Plácáme si, gratulujeme a já se po těch čtyřech odplazím stranou.
Neděle, 25. dubna 10:48 h a já klečím na vrcholu Lobuche East 6119m!!!! První moje šestka.
Sedíme vedle sebe a koukáme na protější Everest, jak na nás z dálky mává v plné kráse. Nádherný den. Spoustu chvil jsem trávil nad tím, co nahoře řeknu do kamery, komu poděkuji, jaký vzkaz nechám budoucím generacím. Konečně, máme to tak všichni. Ta chvíle je tady. Scénář posledních dnů výrazně změnil můj záměr. Celou tu dobu jsem věděl, že dnes budu bojovat s vůlí a morálem pro tátu. V tento okamžik mám tři dny staré informace, že je po operaci srdce v kómatu. Ty myšlenky mi dali obrovskou sílu dokončit svou cestu.
,,Táto, posílám ti zbytky své energie a nepálskou sílu. Bojuj, stejně jako já dnes bojoval za nás oba.“ Zvládneme to!! Uvolňuji napětí emocí, pláču.
Hodinu se zdržujeme na vrcholu. Hora patří na chvíli jen nám. Je čas návratu. Slaňování čtyřsetmetrů budí ve mně obavu. Včera to byla legrace na pár metrech. Sedák a fixy, to je to, na co se musíš spolehnout. S respektem a pod kontrolou Martina se Sabinem se spouštím pomocí osmy dolů. Ve třetině nejsem schopen provlést osmu, Martin navazuje prusík. Kluci mi tady hodně pomáhají, síly dochází. Ještě slanit ten skalní úsek a jsme relativně v bezpečí. Vše se daří a po chvíli jdeme horskou pěšinkou do kempu. Kluci nepálský nám jdou naproti s čajem, což je neuvěřitelné, jak rád je vidím. Za chvíli mě Janko vítá v kempu, jsem silně dojatý. Plácáme se po ramenou i za to, že nám hora dovolila všem šťastný návrat. Jen chvíle odpočinku, sbalit a ještě tři hodiny na přesun do Gorak shep. Padám na hubu, zmordovaný únavou, ale s vnitřním štěstím. Na Lobuche East jsme vyšli čtyři – Rasty, Tom, Martin a já. Mě se to podařilo zejména díky neustálému povzbuzování Trávy a pomoci Sabina s Martinem. Kamarádi díky.
Další den pokračujeme naši pouť do Everest base campu. Slíbil jsem dceři, že tam donesu pomalovaný kamínek. Slib dodržuji a vyměňuji za kámen hory hor.
BC Everest – pocitově nic ve mně neelektrizuje, nějaký wau efekt se nedostavuje. Jsem tady a koukám spíš na ty baráky ledu ledopádu Khumbu. To je ohromné dílo přírody.
Příští dny se již vracíme přes Dingboche, Tengboche a Namche zpět do Lukly. Cestou se mě zmocňuje viróza, trpím, až léky v Namche mě trochu staví na nohy.
Máme spoustu kilometrů v nohách a všichni se už těší na teplo v Káthmándú. Během těch dní, virus uzavírá KTM a my se vracíme do uzavřeného města. Města duchů.
Co na závěr? Žádná šestka už není choďáček. Okolnosti mohou tak situaci stočit jiným směrem, že je potřeba být připraven na vše zejména na přírodu, podmínky, zdraví. Vím, že jestli chci ještě výš, musím se naučit spoustu dalších věcí. Avšak Himaláje mi dali hromadu zkušenosti a tím naplnili má očekávání.
Když se ohlédnu za rozhodnutím jít do toho tak narychlo, děkuji štěstěně, že nám umožnila úspěšný výstup, s velkou pokorou a respektem vzhlížím k Bohům Himálajským.
Se stejnou úctou a respektem se klaním Sabinovi, Naburasovi, Mailovi a všem nosičům. Myslím tím, úplně všechny nosiče, protože to, co jsem viděl na horských stezkách vynášet, je neuvěřitelné.
Velké díky patří celé partě lidí, protože to odtáhli na jednom provazu rovnoměrně a společnými silami bez rozdílu.
Trávo a Miri, takovou starostlivost, péči a zodpovědnost…klobouk dolů a obrovské díky za to vše, co nejde vyjmenovat, ale zůstává na duši. Bylo mi ctí. Dííííky!
Tráva Nepál team:
Tráva, Miri, Háček, Banán, Buřič, Tom, Kamča, Mára, Marťas, Rasty, Janko, Kuba a Bari.
